Místo konání: UiT, (Budova lékařských a zdravotnických studií 1: posluchárna 6) (Hansine Hansens veg 62, 9019 Tromsø, Norsko)
Datum: čtvrtek 19/9
Všechny přednášky proběhly v angličtině.
—
10.30
Zahájení Arktického festivalu 2024 a vernisáž výstavy “Julius Payer: Expedice na severní pól”
10.50–11.00
Úvodní projevy
Jan-Gunnar Winther, prorektor UiT
J. E. David Červenka, velvyslanec České republiky v Norsku a na Islandu
11.00–11.15
Urbanizace a rozvoj technologické podpory života lidí v Arktidě; Rozvoj nízkoteplotní bioprospekce řas
Josef Elster, Centrum polární ekologie, Přírodovědecká fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích & Botanický ústav AV ČR, Třeboň, Česko, elsterjosef@gmail.com
V rámci současných klimatických změn přináší Arktida nové příležitosti pro průmyslový rozvoj (zdroje ropy a zemního plynu, rybolov a rybářský průmysl, lodní doprava v Severním ledovém oceánu aj.). Urbanizace a technologická podpora života lidí je jedním z globálně nejnaléhavějších úkolů budoucnosti. Vývoj nízkoteplotních biotechnologií je výzvou pro českou vědu. Vývoj nových technologií pro nízkoteplotní prostředí je klíčový pro minimalizaci dopadů lidské činnosti a osídlení na nedotčené arktické prostředí. Řasové biotechnologie založené na místních kmenech řas a/nebo sinic jsou jedním z nástrojů dlouhodobě udržitelného rozvoje polárních oblastí. Byl vyvinut nový typ fotobioreaktoru pro polární prostředí s rotací kyvety sledující slunce, aby bylo možné přijímat co nejvíce sluneční energie. Po úspěšném provozu a výkonnostních testech v zimních a jarních podmínkách v Česku byl fotobioreaktor převezen na českou arktickou výzkumnou stanici v Longyearbyenu na Svalbardu.
V závěru přednášky bude krátce představena Česká arktická vědecká infrastruktura.
11.15–11.30
Svalbard: Rychlá proměna přírody v souvislosti se změnou klimatu
Kim Holmén, zvláštní poradce, Norský polární institut, Tromsø, Norsko, kim.holmen@npolar.no
Souostroví Špicberky je jednou z oblastí světa, kde dochází k nejrychlejším a největším klimatickým změnám. K těmto změnám patří rozsáhlé tání ledovců, úbytek mořského ledu, tání věčně zmrzlé půdy a rychlé důsledky pro ekosystémy na souši i v oceánech. Lidé čelí výzvám v podobě zvýšeného rizika extrémních povětrnostních jevů, změnou tradičních činností narušených měnícím se životním prostředím a následným ekonomickým potížím. Přednáška se zabývá tím, co mohou důsledky v Arktidě znamenat pro zbytek světa, ale také tím, jaké má zbytek světa vůči Arktidě požadavky.
11.30–11.45
Polarník Julius Payer
Zdeněk Lyčka, hlavní organizátor Arktického festivalu, Ministerstvo zahraničních věcí, zdenek.lycka@mzv.gov.cz
Julius Payer (1841–1915) se narodil v Teplicích-Šanově v německy mluvící rodině. Vystudoval kadetní školu v Lobzówě u Krakova a Tereziánskou vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. Byl vynikajícím topografem, který uskutečnil mnoho nebezpečných prvovýstupů v Tyrolských Alpách. V letech 1869–70 se zúčastnil německé arktické expedice k východním břehům Grónska pod vedením Karla Koldeweye. V roce 1871 podnikl spolu s Karlem Weyprechtem předběžnou průzkumnou plavbu na plachetnici Isbjørn v Barentsově moři, tentokrát v rámci rakousko-uherské expedice, která měla prozkoumat plavební možnosti připravované vědecké výpravy k severnímu pólu. Přednáška se zaměří na soukromou rakousko-uherskou expedici na severní pól v letech 1872–74 pod vedením Julia Payera a Karla Weyprechta. Dozvíte se, že expediční loď Admirál Tegetthoff byla čtyři měsíce po vyplutí trvale uvězněna v ledu a v důsledku síly větrů a mořských proudů nekontrolovatelně driftovala v Severním ledovém oceánu. V roce 1873 posádka objevila novou zemi, kterou na počest rakousko-uherského panovníka nazvala zemí císaře Františka Josefa. Po druhém přezimování se zdecimovaní členové výpravy vydali pěšky, na saních a člunech přes rozmrzající moře směrem na jih. Po třech měsících plných drsných arktických zážitků unikli jisté smrti zimou a hladem. V srpnu 1874 byli zachráněni ruským rybářským škunerem Nikolaj u břehů Nové země.
11.45–12.00
Ponoršťování a vzdělávání: vzdálená minulost?
Lukáš Košner, doktorand a výzkumný pracovník, Pedagogická katedra, Norská arktická univerzita UiT, Norsko, lukas.kosner@uit.no
Od 50. let 19. století norské úřady více než 100 let systematicky prováděly asimilaci Sámů a Kvenů, proces, který je v dějinách známý jako norvegizace (ponoršťováni). Tato tvrdá politika, zprostředkovávaná zejména vzdělávacím systémem, vedla k těžkým traumatům včetně ztráty jazyka v mnoha oblastech obývaných Sámy a Kveny. V současné době představuje vzdělávání naopak klíčové opatření jazykové politiky, které má zvrátit jazykový posun v sámských a kvenských komunitách. V této prezentaci budu vycházet ze svého dlouhodobého etnografického výzkumu, v němž zkoumám jazykovou volbu u žáků základních škol s předměty sámština, kvenština nebo finština jako druhý jazyk. Ukážu, že ačkoli oficiální politika norvegizace byla opuštěna již před desítkami let, přítomnost a budoucnost mládeže stále silně ovlivňuje.
12.00–12.15
Z doby ledové do dneška – příběh rozšíření jednoho arkto-alpínského rostlinného druhu z českých hor na Svalbard a do Grónska
Martin Hajman, vedoucí výzkumný technik, Botanická zahrada, Norská arktická univerzita UiT, Norsko, martin.hajman@uit.no
Zářivé květy lomikamene opačného (Saxifraga oppositifolia) provázejí nejchladnější části arkto-alpínského pásma po celé severní polokouli až do nejsevernějších míst Arktidy. O tomto kvetoucím poslovi jara se dozvídáme z rostlinných reliktů a jejich vývoje od nedávné doby ledové, kdy Skandinávii pokrývaly ledovce a paleolitičtí lovci lovili v Praze mamuty a soby, až do dnešních dnů.
12.15–12.30
Lesy možností – pod mořskou hladinou
Ann Eileen Lennert, environmentální antropoložka, oddělení arktické a mořské biologie, Norská arktická univerzita UiT, Norsko, ann.e.lennert@uit.no
Pod mořskou hladinou se odjakživa rozprostíral tajemný svět a les. Z historické perspektivy však tento svět není neznámý. Byl zkoumán, studován a využíván. Podporoval, léčil a nabízel lidem na pobřeží velké možnosti. Dokážeme se poučit z minulosti a odhalit zapomenuté vědomosti, abychom vyřešili některé z dnešních problémů?
12.30–12.45
Jak dělat vědu v polárních oblastech bez vědecké stanice – případ estonského polárního výzkumu
Lauri Laanisto, profesor makroekologie, vedoucí Katedry biodiverzity a přírodního turismu, Estonská univerzita přírodních věd, Tartu, Estonsko, laanisto@ut.ee
Jako malá země se při vědecké práci v polárních oblastech potýkáme s jinými problémy než větší země. Jedním z nich je, že nemáme vlastní stanici a jsme závislí na spolupracovnících a infrastruktuře jiných zemí. Estonci však mají za sebou poměrně dlouhou historii výzkumu jak v Arktidě, tak v Antarktidě. Tito výzkumníci patří již 40 let do Estonského polárního klubu, což je iniciativa sdružující osoby, které se podílely na polárním výzkumu, ale také seznamující a popularizující polární problematiku v širších kruzích. Moje prezentace přináší nejprve krátký přehled o nedávných aktivitách Polárního klubu, a pak několik osobnějších postřehů (z vlastní zkušenosti) o ekologii suchozemských rostlin na Svalbardu.
12.45–13.00
Arktický festival – tradiční událost propojující českou a arktickou (severskou) kulturu a vědu
Zdeněk Lyčka, hlavní organizátor Arktického festivalu, Ministerstvo zahraničních věcí, zdenek.lycka@mzv.gov.cz
Arktický festival je tradiční festival arktické a české kultury a vědy. Jeho hlavním cílem je prohloubit stávající kontakty českých a arktických umělců a vědců a navázat spolupráci mezi novými partnery. Díky festivalu se může odborná i laická veřejnost seznámit s výsledky práce českých a severských vědců ve výzkumu Arktidy a dozvědět se o společných česko-arktických kulturních a vědeckých aktivitách v Česku a Arktidě. Česká veřejnost může získat povědomí o arktických národech a vychutnat si jedinečnou kulturu z různých částí dalekého Severu, a arktická veřejnost se naopak může seznámit s kulturou českou. Festival se snaží ukázat, jak může kultura vyvolat zájem médií o arktický vědecký výzkum, jak lze vědu přiblížit neodbornému publiku a jak může zájem veřejnosti ovlivnit přístup zainteresovaných stran k dalšímu vědeckému výzkumu a zvýšit jeho financování. A naopak – vědecká komunita svou dlouholetou přítomností v Arktidě, množstvím osobních kontaktů a svou prestiží otevírá dveře hudebním, výtvarným a dalším kulturním projektům, které by se jinak do těchto míst nedostaly, a ani arktická kultura by v Česku nebyla tak známá. Jedná se tedy o oboustranně výhodnou symbiózu. Ukazuje se, že prezentace vědeckého výzkumu společně s kulturou není pouhým plácnutím do vody, ale naopak velmi významným a inovativním počinem, o čemž svědčí vědecko-kulturní festivaly Doma na Špicberkách 2018 a Arktické festivaly 2019–24.